Vedro Saigonu

Uvažovali jsme s Péťou takto: šok se dal očekávat, mnohem lepší to bude, až si najdeme byt (či dům), oázu našeho klidu a soukromí a až si Petra najde práci. Ráno 4.1. jsem se vzbudil s lehkou depresí, teprve mi pořád docházelo, kam jsme to přijeli. Holt exotika. Po snídani, kterou jsme skoro prošvihli, jsme vyrazili do práce, asi 5 minut od hotelu pěšky, dokonce na stejné ulici. Po krátkém dohadování se s recepční, jak se jmenuje vietnamský Systinet, jsme s Péťou vyjeli do 5. patra. Sotva jsme vstoupili, nastalo ve třídě (tak totiž office vypadá) pozdvižení, evidentně nás nikdo nečekal. Školáci se postavili, jakoby vstoupil pan ředitel. Hung nás představil, kolegové mi podali ruku, někteří dokonce obě (místní znamení úcty), já se u všech snažil zopakovat jméno, ale stejně mi to jejich Uá a Ué, jak se tu všichni jmenují, moc nešlo. Dohodli jsme se s Markem, že přijdeme před polednem a on nás vezme někam, kde se dá pronajmout byt. Vyrazili jsme zatím no obhlídku okolí. Ve zlatnictví jsme...

Musím říct, že až mezi tolika asiaty mi začalo docházet, kam jsem to Petru zatáhl. Doteď jsem neměl moc času na to myslet. Velký dík patří Pétě, že zařídila většinu věcí. Já ji za odměnu vzal na výlet do Asie. Hlavní šok přišel až druhý den po našem příletu. Ten den jsme se chtěli pustit naplno do hledání bytu, kde bychom strávili příštích 11 měsíců a 12 dnů (Petra počítá dny jak ve vězení). Ráno po probuzení jsem si teprve uvědomil, co všechno jsme doma opustili, a jak moc dobře jsme se tam měli. Takovýto splín mě přepadal několik prvních dnů, naštěstí pouze ráno. Když jsem si představil... kolem nás jenom čmoudící motorky a troubící auta, čumící Vietnamci, pokřikující prodavači a "jů motorbajk jů", všude prach, špína, vedro. I těch 300 metrů do práce je stresujících, člověk se zpotí a vyslechne si asi 10 nabídek ke svezení, 5 nabídek ke koupi kokosu a asi tak 20 Vietnamců se ho zeptá, jak se daří, odkud je a kam jde. A do toho všichni čumí a čumí. Další šoky, stresy a překv...

Letěli jsme Lufthansou 2.1.2006 v půl šestý z Prahy a ještě na letišti jsme stihli pěkně vymrznout - kabáty, svetry, punčochy jsme nechali rodině a zůstali jen v košili, netušili jsme, že do Mnichova poletíme letadýlkem, ke kterému musíme dojet autobusem. Mrazivá čtvrthodinka mezi výstupem z autobusu a nástupem do letadla v lehkém dešti a větru na ploše měla být posledním jektáním na příštích 12 měsíců. Po svačince v letadle jsem přistáli v Mnichově a po asi 3 hodinách čekání vyrazili s asiaty a Němci do Bangkoku. Cesta letadlem byla přesně tak nepříjemná, jak jsem očekával. Polovina cestujících byli Vietnamci, všichni milí až na tlustého Číňana sedícího šikmo přes uličku. Zapnul si počítač jakmile nám to zakázali a že si sundal boty jsme taky poznali hned. Naštěstí brzo usnul a letadlo dělalo takový kravál, že jeho chrápání nebylo moc slyšet. Na letišti v Bangkoku jsme trošku bloudili, ale přestup jsme stihli. Do Ho Chi Minh City to bylo už jen kousek. Z vyprávění jsme věděli, že Saig...

Někdy v půlce roku 2005 jsem se s Radošem domluvil na ročním odjezdu do Vietnamu a podařilo se mi přemluvit i Péťu. Poté, co jsme se byli očkovat proti žloutenkám A i B, tyfu a japonské encefalitidě, co jsme si nechali předepsat preventivně antibiotika, nakoupili čistý stříkačky, repelenty, léky, nechali si spravit zuby, a udělat nový brejle, oběhali ambasádu a získali vízum, zařídili překlady diplomů a výpisů z trestního rejstříku, podali výpověď z práce a bytu, zrušili smlouvu s plynárnou, elektrárnou a UPC, vystěhovali se z bytu, zablokovali mobily, oznámili změnu adresy operátorovi, v bance i ve škole, zařídili si mezinárodní řidičák, vyměnili si dolary, zarezervovali si letenku, zabalili si a rozloučili se s kamarády, kolegy i rodinou, mohli jsme vyrazit na cestu. Tak jednoduché to samozřejmě nebylo, očkovat jsme se byli na šestkrát a stejně jsme jednu injekci nestihli - budeme muset zajít za experty ve Vietnamu. Na ambasádě jsme byli několikrát, navíc tam s Petrou mluvili, jak s...