Vedro Saigonu

Druheho dne rano jsme odjeli busem do Mũi Né, hodinove popojizdeni po Phạm Ngũ Lão nas, svetobezniky, co jsme to zazili uz dvakrat, nemohlo rozcilit, za dalsi ctyri hodiny jsme byli v Mũi Né. Ubytovani jsme si domluvili v resortu Suoi Tien , spali jsme tam uz predtim, podrazili z $18 na $32 za bungalov a noc. V Mũi Né se uz tuplem nic nezmenilo, i pisecne blechy vydrzely, takhle postipany jsem byl naposledy od kocek u babicky. Poznali jsme nekolik phục vụ , co uz tenkrat v Mũi Né slouzili, nas nepoznal nikdo, alespon jsme si procvicili vietnamstinu. Takze jsme stravili ctyri dny polehavanim na plazi, koupanim v bazenu (more bylo trochu rozbourenejsi a navic plne ras a takovych malych pruhlednych potvor, asi meduzek), popijenim Cà phê sữa đá, Sai Gon bia a cerstvych dzusu a pojidanim vsech tech uzasnych morskych dobrot - varenych krevet, smazenych sepii a pecenych ryb. Z Mũi Né jsme pokracovali busem do Đà Lạtu , coz je mesto v horach, cca 1500 metru nad morem, diky cemuz ma mnohem snes...

Jiz ve chvili naseho odjezdu ze Saigonu, pred Vanoci 2006, jsme si s Petou slibili, ze se sem vratime na svatebni cestu. Ctyri dny po nasi svatbe 21.cervna 2008, jsme s Petou vyrazili - letadlem pres Frankfurt a Hong Kong do Saigonu. Ve Frankfurtu jsme se diky bource zdrzeli a v HK nam tak zbyla na prestup jen pulhodina, ktera nam, udychanym, stacila - bohuzel, kufry to nestihly. Po sepsani protokolu o ztracenych kufrech na novem saigonskem terminalu (ze stareho mezinarodniho udelali terminal pro domaci lety) uz na nas cekal kolega Hoa s pugetem pro Petu. Na prvni pohled se, krome povinneho noseni prileb pri jizde na motorce (coz prekvapive vsichni dodrzuji), mnoho nezmenilo. Ubytovali jsme se v hotelu An An II na ulici De Tham (turisticka ctvrt) - nasi kamaradi Anglican Peter a Irka Averil, kteri kdysi prijeli do Saigonu ve stejny den co my a zalozili tu skolu anglictiny (Peter dokonce Petru kdysi anglictinu ucil), meli domluvenou navstevu a nemohli nas ubytovat. Lehce zasmradli jsm...