Vedro Saigonu

Zatímco Péťa chodí každý den do práce, já si práci už čtvrtý měsíc hledám. Není to vůbec jednoduché, původně jsme si mysleli, že práci najdu bez problémů. Vyzkoušela jsem snad všechno. Nejprve jsem zašla do francouzského institutu Idecaf s tím, že jsem vystudovaná učitelka francouzštiny a ráda bych v institutu učila. Francouz, který mě přijal, se sice tvářil přátelsky, nicméně nebyl ke mně upřímný, jak jsem se dozvěděla později. Francouzi totiž nejsou zvědaví na nějakou Češku, raději zaměstnají rodilé mluvčí, kterých je tu, bohužel pro mě, požehnaně. Dá se to pochopit, ale tím se pro mě značně omezily pracovní příležitosti. Poté jsem zkoušela místní univerzity, ve kterých bych mohla konkurovat vietnamským učitelům francouzštiny, ale zdá se, že je v Saigonu přezaměstnáno. Zašla jsem na francouzskou obchodní komoru, zda-li nepotřebují francouzsky mluvícího zaměstnance v některé z místních francouzských firem. Tam byli ke mně upřímní, zájem vůbec neprojevili. Taky nás napadly místní školk...

Na první výlet mimo Saigon jsme jeli už po prvním měsíci od příjezdu. Vietnamci slavili začátek nového roku (Psa) lunárního kalendáře (zde zvaného Tet) a školy, firmy, většina obchodů, restaurací i úřadů byla zavřena. Pavel Dvořák nám poradil, abychom zašli do "backpacker's area" na ulici De Tham, kde má sídlo spousta cestovek a tam si koupili lístky na autobus do Mui Ne. Mark nám dal kontakt na hotel ( resort Suoi Tien ), kde jsme si zarezervovali 6 nocí. Cesta vedla po jediné silnici mezi Saigonem a Hanojí, a ačkoli je to ze Saigonu asi 200km, i s přestávkou trvala 5 hodin. Silnice byla dva široké pruhy s širokými krajnicemi, spoustou motorek (tentokrát i s přilbami), mikrobusů a náklaďáků. Nevím proč, ale autobusy jezdily zásadně v protisměru a to i když byl pravý pruh volný (motorky jezdily po krajnici). Pokud se takové dva autobusy potkaly, už z dálky na sebe blikaly a těsně před sebou se uhnuly. Na konci jízdy s námi autobusák udělal okružní jízdu po Mui Ne a předst...