Vedro Saigonu

Doprava v Saigonu je jednou z věcí, které nás nejvíc rozčilují. S pražskou dopravou se vůbec nedá srovnávat. Jedinou veřejnou dopravou jsou zde autobusy, které jezdí od půl šesté ráno do sedmi večer. Vietnamci je navíc prakticky nevyužívají, a i mezi našimi přáteli (z Evropy) je těžké najít někoho, kdo autobusem jezdí, vlastně známe pouze Pavla. Fakt, že jsme na ulici za exoty, se v autobuse ještě násobí. Sedáme si zásadně dozadu, abychom Vietnamcům výhled na nás trochu ztížili. Kromě klimatizace (která je někdy až mrazivá) a ceny jízdného (cesta stojí 2 000 VND, my si kupujeme 30 jízd za 45 000 VND) je těžké na tomto způsobu dopravy najít další pozitivní věci. Autobusy nejezdí večer, po sedmé je možné se dopravovat pouze taxíkem, jízdní řád neexistuje, zastávky jsou sice značené, ale autobusy staví i mimo ně, nebo na nich vůbec nestaví. Tedy nestaví, autobusy nikdy nestaví, většinou pouze přibrzdí, a je na člověku, jak se do autobusu dostane (po hlavě, skokem, po břiše, veselými posko...

Ahoj lidi! Máme možnost komunikovat přes Skype , kdo tu možnost máte taky, dejte o sobě vědět, ať si můžeme zavolat! Máme odzkoušeno, funguje výborně. Kdybyste snad chtěli poslat SMSku, můžete na +84 903 375 024 (Péťa) či +84 903 936 011 (Péťa). Jenom dejte pozor, že SMSky nechodí z Oskara, ale učitě chodí z Eurotelu a z T-Mobil (máme vyzkoušeno).

Vietnamský způsob myšlení je pro nás i po měsíci záhadou, než se snažit pátrat po důvodech, popisujeme zde pár zážitků, jak se nám přihodily. Než jsme se nastěhovali, chtěli jsme do bytu počítačový stolek (internet byl sice zaveden, ale počítač nebylo kam dát). Vincent, manager domu, ve kterém bydlíme, nám slíbil stolek brzy dodat a opravdu, asi druhý den po nastěhování přibyl nový kus nábytku - školní lavice, navíc ve zcela jiné barvě než nábytek původní. Nejdříve jsem si myslel, že si dělá Vincent legraci, ale pak nám vysvětlil, že stejnou lavici má doma a že je to mnohem hezčí byt než máme my. Asi nemáme s Vincentem stejný vkus. Nebo, držák na dálkové ovládání klimatizace je přišroubován u dveří vedle vypínače, ale ouha, šroubky jsou tak veliké, že se tam ovladač již nevejde. Kdekoli vietnamští dělníci něco opravovali či přidělávali, ohromně u toho zamatlali stěny. Tak přišel jiný dělník, aby šmouhy zamaloval. Ale ouha, zamaloval je jinou barvou. Další šmouhy jsme raději nechali nez...

Po dvou týdnech objíždění Saigonu s agenty, jsme měli hledání po krk a rozhodovali jsme se mezi dvěma možnostmi - pokojem u vietnamské rodiny s malou kuchyňkou (spíš takový kout v předsíni) a s vlastním vstupem a malým bytem v nově postaveném domě. Pokoj měl výhodu, že byl poměrně levný ($180 měsíčně), blíž do centra (asi 7 minut autobusem do práce), čistý a nově opravený. Bydlení ve vietnamské rodině byla výhoda i nevýhoda, určitě bychom líp poznali vietnamské zvyky, řeč i kuchyni, na druhou stranu bychom určitě měli menší soukromí. Také by to nebyl tak velký závazek v případě, že by nastaly problémy a my se chtěli stěhovat. Nakonec jsme se ale rozhodli pro byt. Byt je stejným směrem jako pokoj (autobusem asi 15 minut do práce), z centra k letišti na sever, je postavený kousek od rušné ulice (Le Van Sy) se spoustou obchodů i restaurací, ale není přímo na ní, je zcela nový a má krásný výhled na kostel exotického vzhledu. Nevýhodou je na vietnamské poměry vysoký nájem ($400 včetně vody,...