Vietnamská mentalita
Vietnamský způsob myšlení je pro nás i po měsíci záhadou, než se snažit pátrat po důvodech, popisujeme zde pár zážitků, jak se nám přihodily.
Než jsme se nastěhovali, chtěli jsme do bytu počítačový stolek (internet byl sice zaveden, ale počítač nebylo kam dát).
Vincent, manager domu, ve kterém bydlíme, nám slíbil stolek brzy dodat a opravdu, asi druhý den po nastěhování přibyl nový kus nábytku - školní lavice, navíc ve zcela jiné barvě než nábytek původní. Nejdříve jsem si myslel, že si dělá Vincent legraci, ale pak nám vysvětlil, že stejnou lavici má doma a že je to mnohem hezčí byt než máme my. Asi nemáme s Vincentem stejný vkus.
Nebo, držák na dálkové ovládání klimatizace je přišroubován u dveří vedle vypínače, ale ouha, šroubky jsou tak veliké, že se tam ovladač již nevejde.
Kdekoli vietnamští dělníci něco opravovali či přidělávali, ohromně u toho zamatlali stěny. Tak přišel jiný dělník, aby šmouhy zamaloval. Ale ouha, zamaloval je jinou barvou. Další šmouhy jsme raději nechali nezamalované.
Stěžovali jsme si, že koupelna je tak vlhká, že v ní nic neschne. Chtěli jsme, aby nám alespoň přišroubovali další držák na ručník. Po zkušenostech s počítačovým stolkem jsem byl opatrný, a výslovně jsem řekl, že držák musí být přesně stejný jako ten předchozí. Bohužel jsme již dělníky nekontrolovali a když do koupelny přišel Vietnamec s vrtačkou, všimli jsme si jej, až když vyvrtal díru do zdi. Jak jsme pochopili, díra nebyla na držák ručníku, ale na závěs nad vanou, o kterém samozřejmě nikdy nebyla řeč. Jiný Vietnamec pak musel díru do dlaždiček zamatlat sádrou, naštěstí není moc vidět.
Ve Vietnamu je běžně k dostání slazené mléko či jogurty (prý se pomaleji kazí a lednice nebyly vždy k dispozici). I kafe v restauraci běžně nosí se slazeným mlékem. Poprvé jsem se napálil, ale příště už jsem chtěl mléko neslazené. Otevřel jsem menu, ukázal na kafe s mlíkem a s číšníkem si takto popovídal:
Is the milk sweetened?
Yes.
I don't want a sweet milk, do you have a fresh milk?
Yes.
Can you bring me a coffee with a fresh milk?
Yes.
Načež mi přinesl kafe se slazeným mlíkem.
Většina Vietnamců jezdí sice po Saigonu na motorce, ale pár autobusů tu taky projede. Pokud chce cestující nastoupit, musí si na autobus mávnout, aby mu zastavil. On teda nezastaví, ale aspoň přibrzdí, důchodci s tím mívají problém, ze začátku i my. Zřejmě tu mají nějaký systém zastávek, dokonce jsou zastávky i označeny cedulí, ale nejspíš za tím bude daleko sofistikovanější logika, protože nám často zastaví i mimo zastávku či naopak na zastávce nezastaví. To pak máváme o sto šest, autobusák jenom vesele zatroubí a jede dál. Protože však neexistuje jízdní řád, nevíme přesně, kdy přibrzdí další autobus.
Vietnamci se často snaží komunikovat anglicky i když anglicky vůbec nemluví. Typicky buď pokřikují Hello, How are you, případně se zeptají Where are you from nebo What is your name. Když se však s nimi začneme bavit, zjistíme, že kromě této fráze neumí vůbec nic. Typický rozhovor probíhá stylem:
Do you speak English?
Yes.
A pak už nic.
Nebo dneska jsme byli v obchodě, a chtěli jsme si nechat nákup přivézt domů. Nevěděl jsem, zda-li jej mám zaplatit hned, zeptal jsem se:
Shall I pay now or at home?
A Vietnamec odpověděl: Yes.
Taxikář se snažil s námi konverzovat, položil klasickou otázku: What is your name? A když jsem mu neodpověděl (protože jsem tušil, že nic jinýho neumí) zeptal se: What is the name? To už jsem nevydržel a odpověděl: Name of what? Vietnamec si pro sebe zopakoval "Nejmofvot", ukázal na Péťu a zeptal se: And her?
Než jsme se nastěhovali, chtěli jsme do bytu počítačový stolek (internet byl sice zaveden, ale počítač nebylo kam dát).
Vincent, manager domu, ve kterém bydlíme, nám slíbil stolek brzy dodat a opravdu, asi druhý den po nastěhování přibyl nový kus nábytku - školní lavice, navíc ve zcela jiné barvě než nábytek původní. Nejdříve jsem si myslel, že si dělá Vincent legraci, ale pak nám vysvětlil, že stejnou lavici má doma a že je to mnohem hezčí byt než máme my. Asi nemáme s Vincentem stejný vkus.Nebo, držák na dálkové ovládání klimatizace je přišroubován u dveří vedle vypínače, ale ouha, šroubky jsou tak veliké, že se tam ovladač již nevejde.
Kdekoli vietnamští dělníci něco opravovali či přidělávali, ohromně u toho zamatlali stěny. Tak přišel jiný dělník, aby šmouhy zamaloval. Ale ouha, zamaloval je jinou barvou. Další šmouhy jsme raději nechali nezamalované.
Stěžovali jsme si, že koupelna je tak vlhká, že v ní nic neschne. Chtěli jsme, aby nám alespoň přišroubovali další držák na ručník. Po zkušenostech s počítačovým stolkem jsem byl opatrný, a výslovně jsem řekl, že držák musí být přesně stejný jako ten předchozí. Bohužel jsme již dělníky nekontrolovali a když do koupelny přišel Vietnamec s vrtačkou, všimli jsme si jej, až když vyvrtal díru do zdi. Jak jsme pochopili, díra nebyla na držák ručníku, ale na závěs nad vanou, o kterém samozřejmě nikdy nebyla řeč. Jiný Vietnamec pak musel díru do dlaždiček zamatlat sádrou, naštěstí není moc vidět.
Ve Vietnamu je běžně k dostání slazené mléko či jogurty (prý se pomaleji kazí a lednice nebyly vždy k dispozici). I kafe v restauraci běžně nosí se slazeným mlékem. Poprvé jsem se napálil, ale příště už jsem chtěl mléko neslazené. Otevřel jsem menu, ukázal na kafe s mlíkem a s číšníkem si takto popovídal:
Is the milk sweetened?
Yes.
I don't want a sweet milk, do you have a fresh milk?
Yes.
Can you bring me a coffee with a fresh milk?
Yes.
Načež mi přinesl kafe se slazeným mlíkem.
Většina Vietnamců jezdí sice po Saigonu na motorce, ale pár autobusů tu taky projede. Pokud chce cestující nastoupit, musí si na autobus mávnout, aby mu zastavil. On teda nezastaví, ale aspoň přibrzdí, důchodci s tím mívají problém, ze začátku i my. Zřejmě tu mají nějaký systém zastávek, dokonce jsou zastávky i označeny cedulí, ale nejspíš za tím bude daleko sofistikovanější logika, protože nám často zastaví i mimo zastávku či naopak na zastávce nezastaví. To pak máváme o sto šest, autobusák jenom vesele zatroubí a jede dál. Protože však neexistuje jízdní řád, nevíme přesně, kdy přibrzdí další autobus.
Vietnamci se často snaží komunikovat anglicky i když anglicky vůbec nemluví. Typicky buď pokřikují Hello, How are you, případně se zeptají Where are you from nebo What is your name. Když se však s nimi začneme bavit, zjistíme, že kromě této fráze neumí vůbec nic. Typický rozhovor probíhá stylem:
Do you speak English?
Yes.
A pak už nic.
Nebo dneska jsme byli v obchodě, a chtěli jsme si nechat nákup přivézt domů. Nevěděl jsem, zda-li jej mám zaplatit hned, zeptal jsem se:
Shall I pay now or at home?
A Vietnamec odpověděl: Yes.
Taxikář se snažil s námi konverzovat, položil klasickou otázku: What is your name? A když jsem mu neodpověděl (protože jsem tušil, že nic jinýho neumí) zeptal se: What is the name? To už jsem nevydržel a odpověděl: Name of what? Vietnamec si pro sebe zopakoval "Nejmofvot", ukázal na Péťu a zeptal se: And her?
Komentáře
Okomentovat