Příprava na cestu (září – prosinec 2005)

Někdy v půlce roku 2005 jsem se s Radošem domluvil na ročním odjezdu do Vietnamu a podařilo se mi přemluvit i Péťu. Poté, co jsme se byli očkovat proti žloutenkám A i B, tyfu a japonské encefalitidě, co jsme si nechali předepsat preventivně antibiotika, nakoupili čistý stříkačky, repelenty, léky, nechali si spravit zuby, a udělat nový brejle, oběhali ambasádu a získali vízum, zařídili překlady diplomů a výpisů z trestního rejstříku, podali výpověď z práce a bytu, zrušili smlouvu s plynárnou, elektrárnou a UPC, vystěhovali se z bytu, zablokovali mobily, oznámili změnu adresy operátorovi, v bance i ve škole, zařídili si mezinárodní řidičák, vyměnili si dolary, zarezervovali si letenku, zabalili si a rozloučili se s kamarády, kolegy i rodinou, mohli jsme vyrazit na cestu.

Tak jednoduché to samozřejmě nebylo, očkovat jsme se byli na šestkrát a stejně jsme jednu injekci nestihli - budeme muset zajít za experty ve Vietnamu.

Na ambasádě jsme byli několikrát, navíc tam s Petrou mluvili, jak se zástupkyní méněcenného pohlaví, raději jsem tam chodil s ní. Nečekaně nám ke všem platbám dávali i účtenky.

Ani s letenkou to nešlo ideálně, sice nám nabízeli letenku, kdy zpáteční cesta se musí uskutečnit nejpozději do roka od odletu, ale zaplatit se musela do 20. 12. 2005 a my jsme chtěli zpátky letět až 22. 12. 2006 a protože jejich systém dovedl prodat zpáteční letenky maximálně rok od koupě, nakonec letíme zpátky 15. 12. 2006.

Také jsme se stihli sejít s Pechovými, kteří strávili 3 roky v Hanoji. Na vernisáži jejich fotek z hor Vietnamu jsme se potkali s Vojtou Filipem, který pomáhal 3 měsíce Hungovi v Saigonském officu. Pechovi a Vojta nám poskytli asi nejvíc zajímavých informací a rad.

S Petrou se na letišti byla rozloučit celá rodina, za naší jsem tam byl já. Ani se moc neplakalo, protivná úřednice nás odbavila a přes celníka jsme vyrazili k letadlu.