Hory Sa Pa

Ještě před cestou do Laosu jsme se rozhodli udělat si výlet do hor Sa Pa. Bylo to jedno z posledních známých míst, kde jsme ve Vietnamu ještě nebyli. Do hor vyjíždějí noční vlaky z Hanoje, v místním hlavním městě provincie Lao Cai (pár kilometrů od čínských hranic) se pak přestoupí na minibus do Sa Pa. Báli jsme se, že než se dostaneme do Hanoje, budou jízdenky na vlak vyprodané, koupit lístek v Saigonu na vlak Hanoj - Lao Cai taky nešlo (byly dokonce velké problémy, když jsme chtěli koupit lístek z Ninh Binh do Vinh (a to jsme to kupovali v Ninh Binh!), paní musela kvůli tomu faxovat, rezervovat a bůhvíco ještě), zkoušeli jsme tedy několik Hanojských hotelů, ale všechny nám nabízeli lístek do Lao Cai za $20, ačkoli jsme dobře věděli, že stojí jenom $14, viz stránky vietnamských železnic (zajímavé, vietnamské železnice mají lepší a funkčnější stránky než vietnamské aerolinky), takže jsme nakonec žádné lístky dopředu nekoupili.

Robert byl na výletě na Ha Long Bay, my jsme s Péťou přiletěli do Hanoje, vzali městský autobus z letiště na nádraží a rovnou koupili tři jízdenky. První třídu s měkkými lehátky už bohužel neměli, ale naštěstí měli alespoň klimatizovanou druhou třídu (pak je ještě neklimatizovaná třetí a pak ještě další tři třídy k sezení, v tý poslední se sedí na kufru). Počkali jsme pár hodin na Roberta, večer pak zašli na večeři do Hanojské restaurace Ngon (její saigonská sestřička je naše úplně nejoblíbenější restaurací) a po večeři hurá do Sapy.

V kupé nás bylo celkem šest a i tvrdá lehátka měla matraci, i když jenom slabou. Vlaky byly relativně čisté, vlastně to bylo hodně podobné českému cestování. Ještě v Hanoji jsme se zásobili vodkou a džusem (to kdyby tvrdá lehátka byla opravdu tvrdá), spolucestující Vietnamci si však s námi nedali.

Ráno jsme křepce vyskočili z vlaku a pokusili si koupit jízdenky zpátky do Hanoje. Na nádraží nám je však odmítli prodat!! Prý si je máme pořídit v cestovce v Sapě (v Hanoji jsme se je taky zkoušeli koupit, ale šly tam koupit jenom do třetí třídy), prostě domluvený kartel.

Usmlouvali jsme tedy alespoň jízdné na mikrobus ze 40 000 VND na 25 000 VND na osobu (i když na konci nabízel svezení i za 15 000 VND), nebylo to však těžké, mikrobusů stálo před nádražím požehnaně. Cesta trvala asi hodinu, klikatila se a pomalu stoupala mezi horami plných rýžových políček, nakonec se hory otevřely a hle - před námi stálo městečko Sa Pa.

Sa Pa leží v nadmořské výšce 1600 metrů a je opravdovým městem, žádnou horskou vesnicí. Z hlavního náměstí vedou asi tři hlavní ulice směrem dolů do údolí, nad údolím pak stojí spousty malých i velkých hotelů, další hotely pak po celé Sapě. Ubytování jsme si teda našli snadno - třílůžkový pokoj za $6 v hotelu Mountain View (z našeho levného pokoje zas tak pěkný výhled nebyl, ale z terasy nad námi jsme mohli přehlédnout celé údolí). Počasí nás překvapilo - byla zima. Tedy, bylo asi 20-25 stupňů, nám to však po měsících strávených ve vedru Saigonu přišlo jako zima, Péťa si musela koupit větrovku.

Po sprše a krátkém odpočinku jsme se vydali na obhlídku Sapy. Prošli jsme trhem plným Hmongských domorodců, udělali si malé kolečko a skončili na obědě v restauraci Mimosa, kousek nad hotelem (doporučeno průvodcem). Hmongové jsou samostatným (i když Vietnamcům příbuzným) národem a v horách Vietnamu a Laosu jich žije něco přes milion. Sa Pa je právě známá tím, že v jejím okolí žije několik horských národů, kromě Hmongů, kterých je nejvíc, ještě Tai a Dao (čte se Zao) a cestovní kanceláře pořádají výlety do jejich vesnic. Hmongové prý dokonce bojují za nezávislost, občas si hrají na bandity a někdy se jim pod kalašnikov připletou i turisté, ale o tom až dále v povídání o cestování po Laosu.

Po obědě jsme si zaplatili v hotelu Cat Cat (opět doporučeno průvodcem) dvoudenní výlet do jedné vesnice i s hmongskou průvodkyní (my jsme ji pracovně nazývali hmožděnka) a zpáteční lístky na vlak (i s odvozem do Lao Cai).

Odpoledne jsme se pak vydali na pěší túru do vesnice Hmongů, byla asi kilometr a půl od Sapy, cestou stále dolů z kopce. Ve vesnici kromě několika špinavých dětí a jednoho vodopádu nebylo nic. Zpátky na nás již čekali motorkáři, za 10 000 VND nás vyvezli zpátky do Sapy. Na večeři jsme zašli do restaurace Gerbera vedle Mimosy, kromě výborné ryby měli ještě lepší a hodně levné švestkové víno (taková švestková medovina). Robert se zakoukal do naší recepční na hotelu z kmene Tai a šel s ní a jejími kamarádkami pařit ven, my s Péťou jsme šli spát.

Ráno jsme zabalili věci a odnesli je do hotelu Cat Cat. Už tam na nás čekal džíp s řidičem a hmongskou průvodkyní - Aču. Po snídani nás džíp odvezl klikatou silnicí několik kilometrů za Sapu a vysadil v jedné hmongské vesnici. Odtamtud jsme šli pak pěšky několik kilometrů po pěšině těsně nad údolím, občas jsme potkali nějaké vesničany, kteří se nám snažili prodat nějaký barevný suvenýr, jinak kromě hor, vesnických domků, buvolů a rýžových políček tam nebylo nic.

Na oběd jsme měli zastavit v jedné hospůdce u cesty, byla však už plná jiných turistů, neměli jsme si kam sednout. Aču nám alespoň mačetou nasekala a oloupala cukrovou třtinu - dlouhý fialový klacek (nejdřív jsem myslel, že je to bambus) - na asi třiceticentimetrové špalky, které jsme postupně ukousávali, žvýkali, šťávu vysávali a zbytek plivali. Dřevo jsem ještě neobědval. Ale bylo to osvěžující.

Šli jsme tedy dál a obědvali o vesnici vedle, těšil jsem se na vietnamské dobroty, měli však pro nás jen housku se sýrem a zeleninou. Kromě babky, která se nám celou dobu snažila prodat čepici, nás během oběda nic nerušilo. Po housce jsme se zvedli a odtrmáceli prudkou cestou (napůl korytem potoka, naštěstí neměl moc vody) dolů do údolí, do vesnice kmene Tai (příbuzní Thajců), kde jsme měli přespat.

Ubytovali jsme se v domě na kůlech, podlaha v patře byla postavená z úzkých prken vystlaných proutím, celá děsně vrzala, měli jsme tam připravenou matraci s moskytiérou. Aču nás ještě vzala se vykoupat do nedalekého jezírka s vodopádem, už se však začalo stmívat a voda byla dost studená, vlezli jsme do ní jenom s Robertem.

Večer na nás už čekala hostina s masem, zeleninou, hranolkami a smažené tofu a po večeři jsme s Aču hráli karty o paňáky rejžovice (fuj) a švestkové medoviny (mňam).

Druhý den ráno nás Aču vzala se koupat k horkým pramenům, které byly kousek za vesnicí - byly to dva malé betonové bazénky s horkou vodou z pramene. Roberta s Aču to u bazénku moc nebavilo, šli se koupat do řeky, takže jsme měli oba bazénky s Petrou jenom pro sebe. Po koupání jsme se měli vrátit zpátky do vesnice, kde jsme první den obědvali a to dokonce po stejné příkré cestě. S Petrou se nám do toho moc nechtělo, raději jsme zvolili delší, o to však mírnější křivolakou silnici, Robert s Aču šli tou druhou za námi. Nahoře ve vesnici nás vyzvedl džíp a hurá zpátky do Sapy. Tam jsme se stihli jenom osprchovat, zajít na večeři a minibus nás vzal dolů do Lao Cai a nočním vlakem zpátky do Hanoje.

Sa Pa byli určitě jedním z nejhezčích míst ve Vietnamu a škoda, že jsme tam nestrávili víc času. Překvapila nás trochu svým podnebím, oproti Hanoji nebo Saigonu tam byl docela chládek (pětadvacet stupňů, v noci i méně), bylo tam levno a všude milí lidé.

Fotky z hor Sa Pa jsou k nalezení zde.