Hue a Hoi An

Ráno po návratu z Nha Trang, přiletěli Petřiný rodiče do Hanoje a Petra se je tam vydala přivítat. Podívali se na stejná místa, o kterých jsme již psali předtím (Hanoj, Ha Long Bay) a po třech dnech odletěli do Hue, malého města ve středním Vietnamu. Já si vzal dovolenou a letěl tam za nimi ze Saigonu.

Hue bývalo císařské město a až do roku 1945 (do převzetí moci komunisty na severu) v něm sídlil císař. Bydleli jsme v turistické části, kousek od centra, z kterého vedl most přes řeku. Na druhém břehu se pak rozkládá zakázané město - Citadela , ve kterém dříve bydlel císař i se svým služebnictvem a obyčejní smrtelníci tam nemohli. Oproti Hanoji i Saigonu je Hue klidné, provinční město, díky svým starobylým památkám patří na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Dopoledne jsme se byli podívat na druhou stranu řeky, do Citadely. Kromě hradeb se dochovalo několik chrámů, císařská knihovna a další stavby. Po procházce po Citadele jsme dostali takovou žízeň, že jsme si sedli na ulici na pivo, a i když to bylo hodně hodně lidové, pivo bylo dobré, točené a hodně studené. Odpoledne jsme pak jeli na výlet na hrobky dynastie Nguyen. Jelo se asi hodinu lodí po Voňavé řece. Loď zastavila uprostřed ničeho, sotva jsme se vydrápali na břeh. Za křovím byla malá vesnice a v ní několik dychtivých motorkářek, které nás slibovaly odvézt až k hrobkám. S touto variantou jsme původně vůbec nepočítali, posádka lodi nám před nástupem nesdělila, že loď nás až k hrobkám nezaveze. Ani rodiče nebyli zrovna na jízdu motorkou připraveni, navíc si motorkářky řekli 160 tisíc dongů za odvoz tam a zpět, což byla cena od Saigonu předražená tak pětkrát. Neměli jsme však jinou možnost, Péťa cenu usmlouvala na 140 tisíc a jelo se.

Hrobky byly opravdu krásné, škoda, že jsme měli na ně tak málo času. Stály uprostřed háje starých a vysokých stromů. Našli jsme hrobky císaře, jeho první manželky i jeho stovek konkubín. Císař byl prý maličký a neplodný, malé sebevědomí si kompenzoval harémem. U hrobek jsme se zdrželi něco přes hodinu, motorkářky nás odvezly zpět (asi 3 kilometry), nasedli jsme na loď a jeli zpátky. Cestou jsme ještě zastavili u vysoké pagody, byl od ní krásný výhled na řeku.

Druhý den jsme koupili pár pohledů a hurá na vlak do Danangu. Byla to naše premiéra, rodiče holt chtěli vyzkoušet všechno. Na nádraží se tlačilo asi tři krát víc Vietnamců než obvykle, vlak měl jenom půlhodinu zpoždění a byl nejen plný, ale i dost špinavý, místo klimatizace několik větráků, všude spousta odpadků, okna zamřížovaná, depresivní pohled. Je pravda, že za studií jsem jel asi dvakrát podobně špinavým vlakem. Měli jsme místenky, 100km stálo 37 000 dongů (asi 50 Kč) a to jsme netušili, že dostaneme i oběd. Opravdu nám umaštěný zřízenec přivezl na umaštěném podvozku umaštěnou krabičku a v tom bylo - hádejte co? Rejže s masem přece. Servis jak z Vietnam Airlines, jenom umaštěnější. Těch 100km jsme prosvištěli asi 20km/h a to jsme ještě co chvíli stáli a dávali přednost protijedoucímu vlaku. Ve Vietnamu je od severu na jih jenom jediná jednokolejná trať. Cestou do Danangu nabral vlak další hodinu zpoždění, byli jsme rádi, když jsme se konečně vypotáceli ven.

Už na nás čekal luxusní terénní vůz, odvezl nás asi 30km do Hoi An - malého, starobylého městečka plného švadlen a krejčích.

Hoi An je dost turistické, ale je maličké a pěkné. Oproti Saigonu a Hanoji taky balzám na duši a uši. Večer po příjezdu jsem se šli projít a na večeři k řece. Petra koupila troje korálky za 20 000 dongů, které nabízely dvě asi desetileté holčičky. Původně je nabízely asi třikrát dráž. Druhý den jsme vyrazili na celodenní výlet, nejprve do My Son, pak se podívat na Mramorové hory a pak na China beach.

My Son jsou ruiny asi deseti Chamských chrámů rozprostřené po dlouhém údolí. Chamové je stavěli mezi 4. a 14. stoletím a pohřbívali zde své krále a národní hrdiny. Ačkoli chrámy přežily devět století, Vietnamsko-americká válka je prakticky srovnala se zemí. Vietcong si v nich vytvořil své sídlo a američané jej vybombardovali. Co nezničily bombardéry, dokončili ženisté. Z některých chrámů tak zbyla jen hromada sutin.

Po My Son jsme přejeli k Mramorovým horám. Je to několik kopců, kde Vietnamci těžili mramor a vyráběli z něj všechno možné, hlavně sochy. V okolí Mramorových hor je tak všude spousta kameníků, a obchodů s mramorem, poslední dobou však sochají hlavně z dovezeného mramoru, protože by jim tam za chvíli žádný nezbyl. Mramorové hory jsou otevřeny pro turisty. Po, ve skále vytesaných, schodech jsme se s ostatními Vietnamci vyplahočili až k několika jeskyním. V jeskyních byli opět vytesány sochy, v té největší celý chrám.

Po Mramorových horách jsme přejeli k China beach - ta je známá snad jen tím, že se zde během války rekreovali američtí vojáci. Pláž byla docela pěkná, ale rozbouřená, nejdříve jsme dali oběd, pak jsme se chvíli cákali ve vodě a jeli zpátky do hotelu.

Hoi An je známý velkým množstvím švadlen a obchodů s látkami, ani my jsme nebyli výjimkou a pořídili si novou garderobu. Paní Oudesová si nechala ušít sukni, já košili a kalhoty, Petra moc hezké letní šaty.

Další den jsme se už jenom procházeli po Hoi An, posedávali po kavárnách, popíjeli jejich točené pivo či vietnamské koktejly a nasávali atmosféru. Ačkoli je Hoi An o dost menší než Hue, je zde více věcí k vidění, má mnohem hezčí atmosféru a působí příjemněji. Doufáme, že se sem ještě někdy vrátíme.

Fotky z Hue jsou zde. Fotky z Hoi An zde.