Účastníci zájezdu

Po červencových releasech, následoval firemní team-building, kolegové ho dostali za odměnu a také je to ve Vietnamu zvykem. Vzhledem k tomu, že většina Vietnamců v životě nevytáhla paty z ulice, kde se narodili, případně z města, kde žijí, rozhodlo se, že se pojede do Nha Trang, které není úplně blízko (takže si jej Vietnamci sami nedopřejí) a navíc je mezi Vietnamci hodně oblíbený, jezdí jich sem celé zájezdy. My s Petrou jsme v Nha Trang již byli, takže jsme uvažovali, zda-li se máme team-buildingu vůbec účastnit, zvlášť, když si jej měla Petra hradit sama (3 dny, 2 noci za $200). Navíc, z výletu jsme se měli vrátit v neděli v pět hodin ráno, ale Petře už v 6:30 letělo letadlo do Hanoje za rodiči. Nechtěl jsem však Petru nechávat dvě noci samotnou a zároveň jsem se nechtěl team-buildingu vzdát (i když mi to Hung doporučoval), přeci jenom, jedna z mých rolí v Saigonu je i zprostředkování komunikace a tmelení týmu, takže jsme se rozhodli, že zpátky poletíme letadlem dřív a na výlet pojedeme.

Byl to zážitek, zpětně nelituji. Trochu mi to připomínalo organizované zájezdy ROH z komunistických časů, žádný prostor pro individualitu, navíc vše s vietnamským výkladem. Letěli jsme ve čtvrtek v 6:30 ráno ze Saigonu. Už na letišti jsme dostali umělohmotné kšiltovky, které nám byly malé. Jak jsme se rozhlédli po hale, viděli jsme podobných skupin s kšiltovkami víc, bylo nám to hned jasné, když na výlet s cestovkou, tak jedině s kšiltovkou. Let byl v pohodě, z letiště jsme ihned vyjeli na snídani, a po snídani do přístavu a na loď. Byl to podobný výlet, jako jsme již absolvovali v Nha Trang dříve, vypluli jsme k ostrovu a ke korálům, kde kolegové na sebe natáhli plovací vesty a naskákali do vody. Na lodi jsme se převlékali stylem, že jsme přeskákali do zadní části lodě a ostatní se decentně chvíli nekoukali (zato koukali z ostatních lodí, ale toho jsme si všimli až po převlečení). Já jsem měl rýmu a navíc jsme si všimli, že lodi jaksi chybí schůdky, nebylo jak se vyškrábat nahoru, raději jsme s Petrou plavat nešli. Koupali se stejně jenom chvíli a vylézali z lodi jako opice (jinak to bez schůdků ani nešlo), stejně se však většina poškrábala. No nic, jelo se dál.

Přistáli jsme u ostrova, kde už jsme také byli, šlo se na oběd. Po obědě se kolegové zase koupali, my jsme předchozí noc moc nespali (já pro začínající rýmu a Petra pro vedro) a usnuli v lehátkách, celé pobřeží totiž bylo poseto altánky, s cca deseti lehátky v každém altánku a daly se pronajmout k odpočívání, všude samozřejmě spousta Vietnamců. Petra se už těšila na hotel, byly dvě odpoledne a původně jsme na něm měly již být.

Naštěstí jsme brzy vypluli. Původně jsme mysleli, že do přístavu a hotelu, loď však zamířila k obrovskému, z dálky viditelnému korábu, ukotvenému u dalšího ostrova. Koráb byl celý z betonu a kolem něj bylo postaveno podobných betonových, barevně natřených okras víc, jako třeba obrovská ryba, obrovská langusta, obrovská škeble, apod. Petra začala být zoufalá, skutečně potřebovala do hotelu, ze zlosti přešla do rezignace. Začali jsme si z toho dělat legraci a pořizovat snímky do galerie vietnamských kýčů. V korábu bylo umístěno mořské akvárium se spoustou ryb, rybek i rybiček, paryb, korálů a jiných mořských živočichů. Viděli jsme žraloky, želvy, mořské okurky (vypadají jako lejna), sasanky i rybičku Nemo. Před odchodem jsme ještě Petře koupili i maličké perlové náušnice, perly se tu totiž všude pěstují a vyjdou hodně, hodně levně, takže akvárium bylo nakonec asi nejlepší částí dne.

Od korábu jsme konečně zamířili do hotelu. Měli jsme původně obavy, jak bude hotel vypadat. Naše obavy se naštěstí nepotvrdily, hotel byl lepší než jsme čekali a než běžně bydlíme. Byl čistý, tichý, tmavý a chladný, dobře vybavený. Po sprše byla večeře, po večeři šli kolegové hrát karty, my jsme pro únavu usnuli už v devět večer.

Snídaně byla ráno v šest, v sedm se jelo na další výlet. Jeli jsme asi 100km (cca 2 hodiny) k malému přístavu, kde jsme přestoupili na loď a pokračovali projížďkou po zálivu posetým ostrůvky. Zakotvili jsme opět u korálů, kolegové natáhli vesty a naskákali do vody. Tentokrát loď měla schůdky, takže jsme se rozhodli vykoupat i my. Kolegové a průvodce zřejmě dostali z našeho předchozího nekoupání pocit, že neumíme plavat (Vietnamci totiž běžně plavat neumí, kolega Hoa plave krásnou čubičku - v plovací vestě), dokonce se mě na to ptali. Když Petra stála u okraje lodi a chystala se tam skočit (považte bez vesty), průvodce se jí starostlivě přeptal, zda-li plavat umí. Když přisvědčila a skočila tam, průvodce se obdivně vyjádřil k Petřinýmu stylu, prý výborně plave.

Korály byly pěkné, škoda jen, že nám rozdali levné dětské brýle a děravé šnorchly, potápět se s tím nedalo. Po chvíli jsme zase vylezli a pokračovali dál.

Zastavili jsme u jedné zátoky, nebyl tam přístav, museli jsme přestoupit na vor a z voru do mělké vody a přebrodit se na břeh. Byl tam nesmírný klid, jenom pár rybářských chatrčí, pár loděk, neotravující děti, rybáři, mělká a teplá voda, písečná pláž, kokosové palmy, rovná hladina, vietnamský ráj a my. Kolegové hráli na pláži fotbal, my s Petrou jsme celou dobu strávili v mělké vodě, byla to nádhera. Asi za hodinu nás zavolali na břeh, podávaly se vařené mořské plody - chobotnice, sépie a hlavně mušle. Petra do toho nešla, ale já jsem neodolal a nechal si poradit, jak z mušle párátkem vydolovat malé zvířátko a sníst ho. Dokonce jsem si jednu ulitu nechal na památku, mořské plody je jedna z báječných dobrot, co jsme se naučili ve Vietnamu jíst.

Po mušlích jsme pokračovali koupáním, pak jsme přejeli do jiné zátoky na oběd a po obědě zpátky do přístavu a autobusem 2 hodiny do města. V Nha Trang jsme se zastavili u zbytků asi tří khmerských chrámů. Jde o asi tisíc let starou kulturu Khmerů, která byla ovlivněna Indií, hinduismem a budhismem. Stavěli po celém jižní Vietnamu a Kambodži chrámy z cihel, jejichž zbytky se dochovali až doteď, nejznámější komplex je kambodžský Angkor Wat.

Při focení u chrámů se mi stala (spíš nemilá) příhoda. Tři lidé se se mnou chtěli fotografovat. Nejdříve se mě pokoušeli oslovit dva mladíci, ale nerozuměl jsem jim. Když si všimli, že komunikuji s Hungem, zeptali se přes něho, zda-li se se mnou mohou vyfotografovat. Souhlasil jsem, jeden se postavil vedle mě, chytil mě za ruku a druhý vyfotil. A pak ještě jednou a obráceně. Když jsme se pak vrátili k autobusu a čekali na ostatní, sedl jsme si na schody a opět, přišel už dospělý muž, posadil se vedle mě a nechal se se mnou vyfotografovat. Inu tak.

Po chrámech jsme jeli hned na večeři, pak do hotelu a na kola. Tedy na kola, původně jsme si měli s kolegy půjčit dvojkola, když jsme ale v půjčovně zjistili, že i po vytažení sedátka až nahoru, je nám kolo malé (Petra se kopala kolenem do řídítka), navíc řídítka byla povolená a ještě taková drobnost, že kolo nebrzdilo, rozhodli jsme se raději pro pěší procházku. Noční Nha Trang je asi zajímavější než ten denní, všude je hrozně živo, na pláži stálo pódium, u něj spousta Vietnamců na motorkách a na něm zpívající děti - asi školní představení, měly moc pěkné kulisy. My jsme se chvíli procházeli po Nha Trang a zapadli jsme na zahrádku kavárny, byla plná stromů a rostlin a všude stříkala voda. Dali jsme si pivo a po něm dva vietnamské koktejly - vietnamský rum s limetkovým džusem. Z vedlejší budovy k nám doléhaly dunivé zvuky diskotéky, zvedli jsme se a zašli tam. Byli jsme tam jediné bílé huby, okamžitě se seběhli číšníci a spolu s hosty na nás zírali. Chvíli jsme tancovali, Petra byla po rumu dost v náladě.

Třetí den jsme jeli na výlet k vodopádům. Kolegové byli již unaveni z předchozích výletů a naštěstí nezpívali. Samotná cesta k vodopádům byla zajímavá (jak jsme zjistili u vodopádů, tak zajímavější než vodopády), jelo se zelenou krajinou, v nížinách byla rýžová políčka a okolo vysoké hory, domů jenom málo, všude palmy, divoké banánovníky, sedláci, děti. Nebyl by to Vietnam, aby si vodopády jeho obyvatelé neupravili - vodopády byly umělé. Každopádně to je oblíbené místo, za dobu, co jsme tam byli se všude nahrnula spousta Vietnamců, oblečení se koupali ve vodopádech, dělali si piknik a bordel. I naše sekretářka Linh do vody skočila oblečená, tady se s koupáním nedělají takové cavyky.

U vodopádů jsme strávili asi 2 hodiny, naobědvali se, podívali se na prasečí závody a jeli zpátky. Na hotelu si rychle zabalili a jelo se na bahenní lázně. Na ty jsme se těšili nejvíc, bohužel, moc jsme je nestíhali, už jsme brzy letěli zpět do Saigonu. Lázně byly venkovní, kopec posetý malými bazénky, každá skupinka si vlezla do jednoho a zřízenec jej naplnil řídkým bahnem. My jsme se koupali sami jenom s Petrou, ostatní se koupali v jiných. Tam jsme strávili patnáct minut, osprchovali se a přemístili se k horkým střikům - úzká chodbička, ve které z obou stran stříkala spousta horkých pramenů. Tam jsme strávili jenom chvíli a přemístili se do termální koupele. Do většího bazénku s horkou minerální vodou jsme tentokrát vlezli všichni i s kolegy. To byl poslední zážitek, v bazénku jsme s Petrou strávili jenom chvíli, museli se osušit a rychle taxíkem na letiště. Kolegové se vraceli domů vlakem, my potřebovali být v Saigonu dříve, protože Petře přilétali rodiče.

Výlet se mi celkem líbil, spíš bych mu vytkl, že nebyl dotažený, chyběly mu detaily, které celkový pocit dost kazily, jako chybějící převlékárny, chybějící ručníky, chybějící schůdky, nedostatek času v bahenní lázni, atd. Také nás celkem frustrovalo, že všechny informace byly ve vietnamštině a někdy jsme netušili, co jdeme vlastně dělat, kde máme v kolik být, atd. Petře se nezdála především cena (neměla ho na rozdíl od ostatních zadarmo), za $200 dolarů se dá pořídit asi i lepší zážitky, na druhou stranu, zažili jsme, co by zahraniční turisté nezažili. Takže nelituji.

Fotky jsou zde.