Ve znamení Radoše

Týden od pondělí 10. července se děl jen ve znamení Radoše. Přiletěl hned v pondělí ráno i se ženou Karlou, sešli jsme se po obědě u Radoše na hotelu, bydleli v pětihvězdičkovém Caravellu. Pobyli tu šest dnů a celou dobu jsme řešili především pracovní věci, akvizici od Mercury, novou roadmapu, plány na další půlrok, odměny, lidi, office, Hunga i mě, prostě všechno. Schůzka byla přínosná, alespoň pro Saigon office, doufám, že si Praha víc uvědomí problémy i úspěchy Saigonské pobočky.

Hung se chtěl před Radošem ukázat a přesně dle Vietnamského zvyku o prestiži, nešetřil a uvolnil (poměrně dost vysoký) budget na zabavení Karly - Radoš prakticky pořád jenom pracoval. Petra byla volná, angličtina i aranžování květin jí už skončily a vyučování češtiny ještě nezačalo, navíc sekretářka Linh neumí prakticky mluvit anglicky (osobně s ní komunikuji posíláním zpráv z počítače, ačkoli sedí 2 metry ode mě), takže průvodkyní Karly se měla stát Petra. Hung jí i vytiskl nějaké prospekty a nabídky ze Saigon Tourist, místní předražené cestovky, ale Petra sama věděla, kam by Karlu měla vzít. Chtěla jí vzít hlavně na masáže, manikúry, pedikúry, kavárny, restaurace a nákupy, kam sama ráda chodí, bohužel, Karla je z jiného těsta než Petra, nepochopila, že Asie je o užívání si a o péči těla a Petře se jí na žádnou masáž přesvědčit nepodařilo. Navíc Karla dostala od Radoše podobný úkol jako Petra od Hunga, takže nakonec Petra z budgetu utratila jenom desetinu. Aby si zlepšila náladu, zašla si na masáž sama a za svoje.

Každý den jsme chodili do jiné restaurace či baru, my jsme je vzali samozřejmě na místa, kam sami chodíme (vietnamská, pěkná a moc dobrá restaurace Ngon i indická restaurace Tandoor), a Hung nás vzal na další místa, takže díky Radošovi jsme Saigon o něco víc poznali, mimo jiné jsme byli i v Saigon Saigon baru nad Caravellem odkud je pěkný výhled na centrum Saigonu, či na ukázce tradiční vietnamské hudby (zašli jsme k hudebníkům domů). Protože jsme s Hungem a Radošem pracovali i po večerech, Petra neodolala Karlině nabídce a šly se vykoupat do hotelového bazénu.

V rámci Radošovy návštěvy se konal i firemní večírek v české restauraci Hoa Vien. Radoš se chtěl před kolegy předvést, samozřejmě po svém. Objednal si vysoký třílitrový válec piva a celý ho k úžasu ostatních vypil. Přidal k tomu pár piv normálních a jelo se na Karaoke. Kolegové nejsou zvyklí trávit večery po hospodách, tady se jde typicky v šest na večeři, v osm na Karaoke a v deset jsou už lidi doma. Radoš plánem trochu zahýbal a v Hoa Vien jsme byli až do deseti. Kolegové se sice snažili zůstat loajální, ale do konce vydržela jenom polovina. Cestou na Karaoke Radoš jel s Hungem, ten řídil a protože Hung váží 47 kilo i s botama a Radovan třikrát tolik, nadzvedávalo se jim přední kolo. Naštěstí to bylo pouze 300 metrů, Hung se mi ráno přiznal, že si z toho "veselého" přesunu nic nepamatuje.

Na Karaoke už nic zajímavého nebylo, Radošovy oblíbené Rammsteiny neměly, zpívaly se jenom Vietnamské cajdáky. Petra se trochu rozjela a přidala pár anglických.

Radoš projevil přání ochutnat něco exotického, hada jedl už minule, tentokrát byl na řadě pes. Psí maso se jí hlavně na severu, když jsem říkal kolegům, kam se chystáme, všichni se šklebili, ale Hung je z Hanoje (jak o něm v dobrém říká Radoš - sedlák z Hanoje) a zná v Saigonu psí restaurace. Sice nám to nedoporučoval (ale spíš kvůli kvalitě těchto restaurací), přesto jsme tam zašli. Restaurace byly ve východní čtvrti za univerzitou, bylo jich tam několik pohromadě, naháněči nás obklopili hned co jsme vystoupili z taxíku.

Restaurace byla opravdu lidová, ale už jsme jedli v lidovější. Hung objednal asi čtyři druhy jídel, všechny připravené ze psa. První přišla roláda, nakrájené psí kousky napěchované a zalité rosolem. Další byl psí guláš, maso sice bylo křehké, ale některé kousky dost tučné (tlustého psa jsme ve Vietnamu ještě nepotkali, kde se tu vzal?), další byly ledvinky a jatýrka a poslední psí klobásky, což Radoš komentoval slovy: Psí hovna jsem ještě nejedl.

Psí maso mi nevadilo (ale ani zvlášť nechutnalo), každopádně chutnalo dost jinak než hovězí nebo vepřové. Největší problém jsem měl si představit, čím se ten pes asi živil, hádám, že ve Vietnamu ledasčím. Petra potřebovala tři skleničky rýžové pálenky, než snědla první sousto.

Evidentně jsou Radoš s Karlou skromní turisti. Radovan neměl moc času na zajímavosti, které jsme mu doporučovali (byly dál ze Saigonu), chtěl vidět jenom něco poblíž a ačkoli jsme jej od toho zrazovali, vydali se do delty Mekongu, Cu Chi i Vung Tao (viz naše předchozí příspěvky) a překvapivě, všude se jim líbilo (to Vung Tao mě překvapilo nejvíc, ale my tam byli o víkendu, možná proto ten rozdíl). Asi jsme tu za ten půlrok zpohodlněli.

Jenom krátká poznámka, dnes ráno nám Tony Zindale (Mercury CEO) poslal firemní mail, z kterého vyplývá, že už zase měníme firmu. Když jsme přijeli s Péťou začátkem roku do Vietnamu, pracoval jsem pro Systinet Corporation. Týden na to nás koupila Mercury a už jsem byl v "Systinet, a Mercury Division". Dnes ráno Mercury koupilo HP (viz tato zpráva) a už pracuji pro Hewlett-Packard. A to jsem se ze Saigonu ani nehnul.

Fotky zde.